Ahoj tak tu mám 4 kapitolu Záblesku, Zase bych byla vděčná ze nějaký ten koment.
Les
Po pár dnech učení a nic nedělání se Erik rozhodl, že se projde a automaticky, ikdyž to nezamýšlel, zamířil k lesu. Cesta byla příjemná, a když procházel parkem, ucítil, jak kvetou třešně a jak si hrají děti na klouzačkách a houpačkách. Už viděl les a najednou mu začali samy skotačit nohy a on se rozeběhl. Doběhl k lesu přemýšleje o tom, jak si zlepšit jeho mizernou kondičku. Nebyl tlustý, ale když mělo dojít na běh, nic moc toho nenaběhal. V lese odněkud zaťukal datel a mezi větvemi prosvítal malé paprsky slunečního světla. Postupoval hlouběji do lesa a tu uslyšel krásný hlas, který zpíval jakousi písničku...
...Znovu se rozeběhl a pospíchal za hlasem. Neznal slova, ale melodie mu připadala povědomá a ani těm slovům nerozuměl, co znamenají. Měl pocit, jakoby se mu do života vlévalo štěstí. Jak běžel a poslouchal píseň, nedával pozor na cestu a jedna větev mu zavadila o čelo a škrábla ho tak, až tam měl krvavý šrám od čela až ke kořeni nosu. Sykl bolestí a přikryl si ránu rukou. Najednou spatřil blížící se postavu, která zpívala tu krásnou píseň a až za pár vteřin si uvědomil, že to je Wejlin.
Chvíli poslouchal a pak zvolal: "Ahoj Wejlin! Co je to za píseň?"
Jenže místo odpovědi se Wejlin otočila a utíkala pryč. Erik se vydal za ní stále si drže čelo. Jenomže Wejlin byla velmi rychlá a rychle nabrala náskok. Byla pryč a nezbyla po ní ani památky.
"Počkej, to jsem já Erik! Kde jsi?"Volal, ale nikdo se mu neozval. Uslyšel za sebou vyrovnaný dech, ale neměl kuráž se otočit. Hebké ruce mu zakryli oči a on je nechal, protože věděl kdo to je. " Wejlin?"Vydechl.
"Ano?"Zeptala se a odkryla mu tvář. Jemně se usmála a sáhla do kapsy, odkud vytáhla zelený kapesník.
" Příště musíš dávat pozor na cestu, když někam běžíš." Řekla a začala mu očišťovat ránu. Erik zvedl ruku a chytil Wejlin za její a pohladil ji.
"Díky."řekl a ještě dlouho se drželi a nikdo z nich se nechtěl pustit. Pak už jen Wejlin cukla a pustila ho.
"Není, zač já už musím jít, tak zítra ve škole." Řekla, rozběhla se a zmizela za stromy. Erik tam zůstal stát a dlouho koukal tam, kde Wejlin zmizela. V lese se ještě pár minut procházel, ale pak usoudil, že už je čas vrátit se domů.
Další den ve škole Wejlin vždy nestihl pořád mizela z přestávek a vracela se jen na hodiny. Při poslední přestávce ji Erik zastihl,jak něco čte ve své knížce a zase ji rychle zasouvá do tašky, jako by jí nikdo nesměl vidět. Erik k ní přispěchal a Wejlin se bázlivě na něj podívala.
"Co jsi to včera zpívala, no tam v lese."zeptal se Erik.
" Ukolébavku, ukolébavku co mě učila maminka."řekla a užuž se dávala na odchod a tak Erik rychle dodal: "Ale vždyť byla v jiném jazyce?"
"Ano, já…já…jsem si ji převedla do mé řeči, kterou … Emm… Jsem si…. Vymyslela." koktala a odešla svižným krokem dřív, než stačil něco Erik říct.
" Je plachá co?" řekl najednou Rob, který se tam najednou objevil.
"Hm."řekl Erik, aniž by věděl, s kým si to povídá. Nedával pozor, protože přemýšlel o tom, proč se mu Wejlin tak vyhýbá. Je to náhoda? Nebo jsem jí nějak ublížil? Ale čím? Ptal se sám sebe a zbylou hodinu nedával pozor přes to, že byl několikrát vyvolán a Robert mu musel vždy ukazovat, kde jsou.
rock-pop-laska-vole | 26. února 2013 v 17:27 | 
Ale nechci tě honit 
Začíná to být vážně zajímavé
Jsem zvědavá, jak to s nimi dopadne.