Duben 2016

Děti živlů - Nová škola- noví lidé

19. dubna 2016 v 19:42 | Tkanice
"Už teď mi chybíš." začne se nade mnou rozplývat máma a políbí mě na rozloučenou.
"Napiš nám, aspoň občas." řekne starostlivě táta a vezme můj kufr. Dá ho do auta a pomalu vyjedeme na autobusovou zastávku. Brácha do mě začne postrkovat a dělat si ze mě srandu, že to na nové škole určitě nebudu zvládat. Táta prudce zabrzdí a my začneme vystupovat. Na zastávce už čeká autobus, co mě odveze do nové školy... Do té školy pro jiné. Šouravým krokem se dopravím k autobusu a rozhlédnu se kolem. Je zde spousty mladých lidí. Zvláště mě zaujme holka, co má červené vlasy a občas se mi zdá, že má i červené oči. Asi nosí čočky. Vejdu dovnitř a projdu uličkou. Sednu si na jedno sedadlo a čekám, až se rozjedeme.
"Ahoj. Hele můžu si sednout k tobě? Je všude plno." řekne tmavovlasý kluk. Je docela vysoký a pobledlý. Má výrazné tmavé oči a plné červené rty. Na so bě má čtverečkovanou košili. Miluju, když nosí kluci košile.
"Jasně." přikývnu a odundám svou tašku ze sedadla.
"Když tak jsem Nickolas." představí se a ukáže svoje bílé zuby.
"Elizabeth." pokývnu hlavou.
"Elizabeth? Není to z nějakého filmu?"
"Jo, z Pýchy a předsudku. Moje máma to četla milionkrát a tak mi podle hlavní postavy dala jméno."
"A kolikrát jsi to četla ty?" nakloní se ke mně.
"Jedenáctkrát." vykulí na mě oči.
"Jedenáctkrát? To tě to furt baví?"
"Docela jo. Už to umím skoro nazpaměť." přiznám se. Zapředeme se do rozhovoru. Vtipkuje a pořád si pročesává vlasy. Potom se chce podívat do mojí kabelky.
"Víš, že je to neslušný!" zasměju se. A on do ní zašmátrá. Vytáhne knížku Pýchu a předsudek.
"To si děláš srandu?" Koukne se na mě.
"Já si myslela, že bych se v autobuse nudila." pokrčím rameny. Začne se hrabat dál.
"Ty tu máš deku? A svetr? Vždyť je hrozný vedro!"
"No tak..."
"Pláštěnku?" začne se mi smát.
"Vždycky se popálím, když prší." ospravedlňuji se.
"Jo tak ty ovládáš oheň!" mrkne na mě Nick.
"No, ale hlavně lávu a trochu zemi."
"Tři živly? Není to nějak moc?"
"Nevím můj bratr taky ovládá tři."
"Já ovládám jen nerosty a taky trochu zem, ale to je zanedbatelný." řekne. Jedeme už nějakou dobu a já začnu pomalu usínat.
S trhnutím se probudím a otevřu oči. Ležím Nickolasovi v klíně.
"Kurva. Promiň." začnu se zvedat.
"Ne to je v pohodě. Klidně lež." Usměje se na mě.
"To jsi uhádl." usměju se. Jak jsem mohla usnout v jeho klíně? Autobus cukavě zastaví a z repráků se chraplavým hlasem ozve, že jsme na místě.

Všechno od znovu

19. dubna 2016 v 19:27 | Tkanice |  Novinky
Ahoj! Protože jsem teď pročítala moje povídky tady a zhrozila se, rozhodla jsem se, že je smažu a dám sem novou verzi. Zatím mám přepsanou jen Děti živlů a na Záblesk se teprve čeká. Snad se to chytne a bude se vám to líbit. Samozřejmě stále píšu na wattpadu. Tam je najdete jako první. Tyto povídky. Vlastně ani nevím, proč znovu začínám s blogařením, ale dost často se teď potřebuji vypsat. Třeba mi to v něčem pomůže. Utřídit si myšlenky dost věcí si urovnat. Snad si udělám takové šuplíky, které pak jen otevřu a řeknu si. Aha tak takhle jsem to kdysi vyřešila, nebo aha tak tohle jsem pak nakonec prožila takhle. Myslím, že je to dobré pro každou holku, která možnámnestíhá pořádně přemýšlet o svém životě. No tak jen doufám, že se vám povídky budou líbit a zanecháte k nim nějaký ohlas.
Vaše Tkanice :)

Nechci nic dělat

17. dubna 2016 v 17:18 | Tkanice |  Tkanice cítí
Ahoj! Dneska to bude trochu zvláštní článek. Něco o čem chci psát je dnešní nechuť. Je to vzláštní, ale nemám chuť dělat cokoli, co mi někdo navrhne. Naštěstí je to jen dnešní rozmar, takže doufám, že se to brzy spraví. Zažili jste to někdy? Že ležíte na posteli dívate se na film. Žmouláte housku, ale jinak nechcete nic dělat? Možná by jste se měli učit, protože zítra píšete test z chemie nebo matematiky, ale vy přesto ležíte na posteli? Začne Vás pak zžírat ten pocit, že nic neděláte a že by jste měli něco začít dělat, ale stejně nezačne, protože se vám prostě nechce. Moje máma mě dokonce chtěla vzít na procházku ven, na místo,kde to oprvadu miluji, ale já přesto řekla ne. Potom přišel táta, že půjdeme do kina a já přesto řekla ne! Co se to se mnou děje? Ven to ještě chápu, proč jsem nechtěla jít, ale do kina? Třeba je to obrovská lennost, co mě přepadla a nechce mne pustit. Možná je to nějaká nemoc! Nemoc holek, co musejí ležet doma na posteli a jíst nuttelu! Ne není to PMS neboli podej mi sladkosti, ale i tak si najednou připadám nemocná, když o tom tak mluvím. Už jsem tohle párkrát zažila. Nechtěla jsem vylést z domu a mohla jsem být takhle zavřená klidně týden, pokud se nechodilo do školy. Normálně jsem to řešila tak, že jsem se přemohla šla něco dělat, ale teď ani na tohle nemám sílu. Asi to musím i nějak přetrpět, jako už u hodně věcí. Už jen to, že píšu tento článek, a prsty mi hbitě sviští po klávesnici, je výkon! Jak jsem to teď psala došlo mi, že jsem nikdy nevěděla, že hbitě se píše s měkkým i a vždy ho psala s tvrdým. Ale hbytě by asi už nebylo tak hbité, kdyby bylo tvrdé. Třeba vám to pomůže si zapamatovat, proč je hbitě měkké i. Jste taky dislektici? Já lehkej. Ale to jsem odbočila, jak je mým zvykem. Zkrátka se tímto netrapte. Přejde to. A navíc by jste se opravdu měli přemoct, jestli se vám toto děje a začli něco dělat. Já si třeba teď dopíšu tento článek a dám si kafe. To je fajn nápad ne? Tak jsi ho jděte dát taky!

Vaše Tkanice :)

Den kdy jsem byla na dně

16. dubna 2016 v 18:13 | Tkanice |  Píšu a přemýšlím
Každý to občas zažije. Ten den, kdy vám to zrovna nesedne. Mně se to ale stalo v tu nejvíce nečekanou dobu a vlastně ani nevím proč toto. Bylo to ve dne, kdy končila škola a měli začít jarní prázdniny. Každý správný středoškolák by byl šťastný, že už si alespoň na pár chvil odpočine, ale já jsem chytla deprese. Nevím jestli to dokážu popsat, protože ten kdo je nikdy nezažil asi nebude vědět o čem to tady celou tu dobu blábolím. Zazvonilo a všichni se nadšeně hrnuli ven. Cestou na metro jsem ale nebyla schopna dát hlavu vzhůru. Prostě jsem měla oči zabořené do země a sledovala jen něčí boty, chodící přede mnou. Byla jsem smutná. Vůbec se mi nechtělo domů. Jen jsem si někam chtěla sednout a koukat do země. Zvedla jsem hlavu jenom, když jsem se koukala na semafor, jestli nenaskočí zelená a pak rychle do bezpečí dolů. Proč takovéhle stavy přicházejí? Je to vůbec normální? Asi ne co? A neměla bych s tím někam zajít? Takovéhle otázky se mi honili hlavou a jednu dobu jsem měla chuť se rozbrčet. Bylo to snad kvůli tomu, že končila škola? To je blbost ne? Sice jsem věděla, že se doma budu nudit, ale proč tohle? Něuměla jsem si to vysvětlit. Ani teď to nevím. Vím jen, že takovéhle stavy mě občas přepadnou a je lidně možné, že někdy přepadnou i tebe. Je na to jen jeden lék. Nevšímat si toho. Dát hlavu vzhůru, pustit si písničky a přetrpět to. Jeto jen jeden den. Týden to trvat nebude a pokud jo, opravdu by jste s tím měli někam zajít. Já s tím někam zašla. Chodím k psychiatrovi a nestydím se za to. Je docela strašidelné, kolik lidí v mém věku musí navšťevovat psychiatra, protože je na ně ten svět až moc velký. Jsem malá ano. Mám jen158 cm. Někteří se mi smějí a jiní říkají, že jsem roztomilá. Jak má, ale tento malý človíček přežít tak velký svět? Není to pro něj moc nebezpečné? Malé děti mají na pomoc rodiče. Koho mám ale na pomoc já?


Vaše Tkanice ;)