Prosinec 2016

Mráz běží po zádech

11. prosince 2016 v 18:41 | Tkanice |  Přírodu
Už dlouho si pohrávám s myšlenkou, že to tady zabalím. Nemyslím tím blog, ale tak nějak obecně. Tohle je dost depresivní na začátek článku ne? Možná je to tou zimou a nebo Vánoci, ale fakt se tu někdy nudím. Zvlášť večer kdy není co dělat, fotit, tvořit... Píšu na blog a ten mi pak dává zpětnou vazbu, možná že jednou přestanu psát a vy si budte říkat. Kam ta Tkanice zmizela? Umřela? Ne, pravděpodomně se zapomene na tenhle blog jako na mě.
Ale co to plácám. Ve skutečnosti jsem vám chtěla ukázat fotky, co jsem vylovila z foťáku. Jsou to pokusy o zachycení mrazu a jinovatky a všeho krásného, co je na tomto období. Ale. Jaksi jsem líná... a ven jsem nevyšla a ten mráz nechytila. Teď si můžete říkat, kdo teda fotil tyhle fotky?
Já před rokem? Dvěma lety? Vlastně ani nevím jak jsou staré. Pokud jsi hodný člověk, omluvíš mě a mojí lenost a zanecháš svůj rozlícený komentář někde hluboko v mysli.




Kniha úsměvů - IV

7. prosince 2016 v 13:10 | Tkanice |  Kniha úsměvů
Tento krátký příběh je zatím nejhezčí. Ten den jsem totiž po tomto zážitku zářila ještě nějakou tu hodinku.

Čtenář

Začalo to zase stejnou rutinou. Nastoupit do vlaku, sednout si, otevřít si knížku a číst. Ani jsem nevnímala, kdo si sedá do mého kupé. Ta knížka mě jako obvykle polapila a já nedávala pozor. Teprve až ohlášení Praha Smíchov mě probudilo a já zvedla oči. Na této zastávce se totiž vždy nahrne do vlaku spousty lidí. Čekala jsem, jestli někdo nepřijde a nenápadně jsem sledovala cestující, jak si sedají. Ozvalo se to hrozné zapípání, když se dveřě zavírají a vlak odjíždí, a do vagonu vběhnul muž. Zadýchaně si sedl přede mne. Chvíli nic nedělal, a proto jsem se znovu začetla.
Po pár minutách jsem si ale všimla, že muž také vytáhnul knížku a s hltavým pohledem ji čte... Protože jsem hrozně zvědavá začala jsem zkoumat název té knihy. A velmi mě překvapilo, když ta kniha byla od stejného autora, totiž Terryho Pratchetta, jako moje knížka. Na tváři se mi rozlil úsměv a na oplátku jsem ukázala svou knížku tomu muži. Nic na sobě nedal znát, a proto jsem se znovu ponořila do světa Zeměplochy. Ohlásili, že příští stanici vystupuji. Zvedla jsem se a odešla ke dveřím. Naposled jsem se otočila po čtenáři a on zvedl hlavu. Díval se přímo na mne a párkrát na mne zamrkal. Usmál se a já mu úsměv oplatila. V tu chvíli jsem přesně věděla, na co oba myslíme...

Dva čtenáři a jeden autor...


Hororová mlha

4. prosince 2016 v 20:03 | Tkanice |  Přírodu
Strašidelné horory, lezavo a mlha kolem nás. Takhle se loučí podzim ve své kráse. Šla jsem tou zimou a mlhou,nadšeně fotila a už jsem vymýšlela tento článek...





Kniha úsměvů - III

1. prosince 2016 v 9:34 | Tkanice |  Kniha úsměvů
Po nějaké době tu máme znovu oblíbený článek kniha úsměvů. Tentokrát je ale pro velké fanoušky detektivek.

Pánové detektivové

Na poloprázdném nádraží, stálo již několik lidí a čekalo na vlak do Prahy. Po zemi se táhnul chlad a jediné, co bylo slyšet, byl tichý šepot. Postavy stály v kruhu a tiše nad něčím debatovaly, koukaly všechny do země, jakoby měly před sebou mrtvolu. Žeby neviditelná mrtvola? Každý z nich měl dlouhý kabát a detektivskou čepici. Přesně takovou čepici, co nosí Sherlock Holmes. Ještě chybí lupa a jsou dokonalí! Rozhodně mě to rozesmálo... A dokonce jsem byla tak odvážná, že jsem se je vám pokusila vyfotit... No koukněte sami...


Tak co? A jaká další malá blbost Vás rozesmála?