Píšu a přemýšlím

Stěhování?

9. ledna 2017 v 20:37 | Tkanice
Ahoj! Tímto článkem jsem se rozhodla! Přestěhuji se na blogger.com. Už mám i doménu, ale nebojte nejdřív tu budu tak napůl a tenhle blog rozhodně nezruším! Jen chci vyzkoušet i jinou doménu než jen blog.cz a blogger mi přijde dobrý. Myslím, že poslední dobou odchází hodně lidí na blogger a nikdo se nevrací. Nevím čím to je, ale sama musím uznat, že blogger je prostě lepší. Promiň blogu a i přesto,že tento blog je už na živu čtyři roky, což je dost velká část mého krátkého života, tak už mě to tu nebaví. Bude mi chybět ta komunita, co tu je a vy moji milí čtenáři. Samozřejmě občas se na tento blog vrátím, ale ne tak často jako do poteď( jako kdyby jste tu byla aktivní). Je hrozná škoda, že zrovna když mě vzali do AK, tak chci odejít, ale to se přežije. Vlasťně mě napadá jestli bych se tam mohla dostat i s blogger.com no asi ne.No ale neokecávejme.Tady je ta adresa :

http://tkanice.blogspot.cz/

Popularita na blog.cz?

6. ledna 2017 v 18:45 | Tkanice
Ahoj dneska bych se chtěla zabývat popularitou na blog.cz. Podle čeho se vlastně měří popularita na blogu? Kdo to posoudí?
Z velké části to můžeme posoudit sami, ať si řekneme, že můj blog je fakt dobrej a docela se uchytil. A nebo o někom jiným řekneme, že stojí za to číst. Je několik způsobů jak to posoudit. jeden z nich je určitě návštěvnost. Čím vyšší tím lepší, ale často blogy s vysokou návštěvností stojí za pendrek. Už nějakou dobu, co jsem se dostala do autorského klubu, opovrhuji blogy, který postují obrázky, co stáhnou na googlu. Nevidím v takovém článku žádnou inspiraci ani originalitu. Nezajímají mě nějaké návody, jak si udělat nehty, pokud to není autorské. rozhodně mi to vadí, když si někdo přivlastńuje cizí dílo. dolů do komentářů mi můžete napsat jestli to vidíte podobně a nebo úplně jinak.
Další aspekt jsou komentáře. Čím víc tím líp, ale další věc která mě naprosto vytáčí jsou affs, nebo-li zpřátelné blogy. Vůbec v tom nevidím smysl, když bloger musí obíhat blogy a nuceně komentuje. Snad když se mi blog líbí, tak něj chodím a nechodím tam proto, že musím. No, ale to je trochu jiná kapitola. Další věcí, jak se zvyditelnit je to když vás blog.cz vezme do AK. Předtím jsem ani nevěděla, jak hrozně moc to zvýší navštěvnost. Každý den, když vydám článek na blog, zobrazí se i na hlavní stránce, což je velká pomoc, aby se o článku dozvědělo více lidí a myslím, že je to docela příjemné a hezké.
Potom je tu, když se zvedne návšťevnost a to tehdy, kdy vám na blog.cz zvěřejní článek jako na hlavní téma nebo tak. Jednou se mi to stalo a zrovna to byl článek Sebevražda je sobecká a v tom článku jsem vlastně vůbec nepsala, že sebevražda je sobecká, ale pokud chcete klidně si ho přečtěte. Rozhodně jsem dostala velkého zprda od všech přítomných, že jsem blbá a tak dále. Rozhodně tímto neříkám, že by blog neměl zveřejńovat moje články, jen by to chtělo nejdříve se zeptat. A tímto dávám svolení blugu zveřejnit tento článek. Ne dělám si legraci samozřejmě. Další způsob mě nenapadá, jedině že byste psali svůj blog všude po sloupech a nebo rozdávali letáky. Taky dost pomáhá, když okomentujete něčí blog. Lidé z blogu se dost často podívají na váš blog a já osobně to dělám dost často! Snad jste v tomto článku našli pochopení a naplnění a já se s vámi loučím zase někdy u dalšího článku!

Sebevražda je sobecká

12. listopadu 2016 v 11:17 | Tkanice
Na začátek chci říct, že jsem se naštěstí se sebevraždou nesetkala, ale s pokusy ano.
Byla to noc, kdy jsem dlouho nemohla usnout a byla jsem velmi neklidná. Ležela jsem jen tak na posteli a přemýšlela, co se vlastně děje, ač jsem nic nevymyslela. Po několika hodinách jsem usnula.
Pár dnů uběhlo a najednou mi napsala moje nejlepší kamarádka, že je v nemocnici. Pokusila se předávkovat práškama. Zrovna v tu noc, kdy já jsem nemohla spát.
Naštěstí její kamarád zavolal sanitku a tím jí zachránil, ale kdyby to neudělal, tak by se už neprobudila. Hned další den jsem za ní jela. Tiše jsem doufala, že to byl jen pubertální výkřik nesouhlasu. Možná že se doopravdy nechtěla zabít, ale po delším rozhovoru mi došlo, že ona umřít chtěla. Několik dní jsem se z toho sypala a představovala si, jaké by to bylo, kdyby se jí to povedlo. Nechápala jsem, jak mi to mohla udělat a připadala jsem si potom bezcenná. Nic jsem pro ni neznamenala, ale samozřejmě jsem věděla, že to není pravda.
Nikdo mi potom neřekl jak se k ní chovat, jak s ní mluvit, jestli se jí na to vůbec ptát. Jestli mám dělat jako by nic, anebo jí dávat najevo jak moc mě to zasáhlo. Jsem citlivější člověk, a proto jsem se rozhodla, že se pokusím jí z toho dostat. Ne tím, že jí budu říkat, jak mi to mohla udělat a vyčítat jí to, ale tím, že s ní budu. Že jí neopustím, a že ji mám ráda i přes to, co udělala. Vždycky když se vidíme, jsem s ní šťastná a připadám si nápomocná, ale když se vracím domů, je mi smutno a znovu mě přepadají chmury.
Jsem ale nesmírně vděčná, že se jí to nepovedlo, a že to dopadlo dobře. Teď jsou to jen následky, které se za ní táhnou jako dlouhý ocas. Zároveň se ale bojím, že to udělá znovu a tentokrát se jí to povede. Možná je to pro někoho nepochopitelné, ale člověk, co se rozhodne se zabít je potom velice tvrdohlavý a pokud se něco zásadního v jeho životě nezmění, nepřestane, dokud se mu to nepovede.
Nakonec chci napsat, že žádná knížka ani článek vás na takovou událost nepřipraví a je jenom na vás, jak se s tím vyrovnáte. Jestli budete naštvaní, anebo se z toho zhroutíte, to nikdo nemůže dopředu vědět, ale důležité je, abyste byli především tady pro toho člověka. Ne pro sebe. Protože on teď potřebuje vaši lásku a péči a všechno hezké se musí znovu nastartovat. Pomozte jim vylézt z té díry, do které spadli…

Žijeme ze závisti

26. října 2016 v 14:00 | Tkanice
Ve světě virtuální reality a spousty informací se začínám ztrácet. Co je vlastně cíl tohoto světa? Co je podstatné? Co je důležité? Má vůbec smysl žít v takovém světě?
Každý teď slyšel o youtuberech a nebo některé sleduje. Proč se to stalo takovým hitem, když je to vlastně jen natáčení na kameru, nějakých vtipných momentů? Má nás to v první řadě pobavit, nebo je za tím i něco jiného? Ukazují nám své šťastné a krásné životy, začínáme je sledovat, protože nás to nějak naplňuje. Máme totiž pocit, že do jejich dokonalého světa patříme, ale to není zdaleka pravda.
Chtěli bychom se umět oblékat jako nějaká youtuberka, nebo mít všechny hry co má Gogo. Nevědomy jim závidíme a tím, že se díváme na jejich videa se uklidňujeme a najednou je pro nás svět jednodušší. Když to dokázali oni, zvládneme to i my. Vždyť vidíme jak je to jednoduché. Žijeme v představě světa, který je nám konec konců tak moc vzdálený, i když si připadáme, že máme vše na dosah.
Každý se ženeme za tím co nás naplňuje, ale je třeba práce, nebo cvičení, či cokoliv co děláme smyslné? Co z toho bude z pár let? Youtubeři zestárnou, modní trendy se změní a o práci přijdeme. Najednou už nebudeme mít to, co nás celý život naplňovalo. Ztratíme cíl a sílu něco nového budovat. Tak na čem opravdu záleží? Co je to hlavní co máme hledat? Jsou to nějaké pozitivní a negativní energie? Nebo nějaké mystično a vesmírno? Nebo je to víra v Boha, co nám dává smysl? Nebo to jsou všechno jen výmysly a na ničem nezáleží a tenhle svět už nemá žádnou cenu?

Jak relaxovat?

22. září 2016 v 14:36 | Tkanice
V tomto článku najdeš několik tipů, jak relaxovat, nebo jak si odpočinout.

1. teď na podzim je hrozně příjemné si uvařit čaj a zalézt si někam pod deku. Můžeš si k tomu pustit tvůj oblíbený film nebo seriál.

2. další věc, kterou často dělám je, že si pustím nějakou klidnou hudbu. Když jí mám nahlas zapomínám na všední problémy a starosti.

3.udělej si ve svém pokoji nějaké místečko, kam si vždycky můžeš zalést a třeba si číst. Bude to takové tvoje útočiště, kam smíš jen ty.

4.jdi ven! Nic víc tě nemůže odreagovat než les a hezká příroda. Vždycky když jsem dlouho sama v pokoji se potom cítím hůř, než když zajdu ven.

První polibek? Nevím

25. srpna 2016 v 18:08 | Tkanice
Všichni básní o svém prvním klukovi. Jak to bylo krásné a nové. První pusa. A já? Já si ji nepamatuju...

Nevím jestli trpím Alzheimrem, ale svoje první polibky si fakt nepamatuji. A to nepočítám takovou tu pusu v první třídě. Myslím tím, když se začnete líbat a s tím přichází první chození.
Pamatuju si kdy jsem dala tomu klukovi první pusu na tvář, která byla docela nepovedená, protože jsem hnedka odjela metrem pryč. no jo tkanice je srab.
Ale to, jak jsme se prvně líbali, jsem asi vytěsnila, nebo to nebrala jako za super zážitek. Je možné, že jsem to prostě zapomněla hned potom, co jsem se s tím klukem rozešla. A možná, že jsme se nikdy poprvé nepolíbili a bylo hnedka to že jsme prostě spolu.
Třeba si za pár let vzpomenu a řeknu si: Jo ta byla. A nebo taky: no to je dobře, že jsem to zapomněla.
Teď mi přijde, že můj mozek vzal moji první pusu jako pusu od kluka, se kterým chodím teď. Tu si pamatuju moc dobře a myslím že ji nikdy nezapomenu.
Doufejme, že to ani jeden z nich teď nečte a pokud ano... Promiň první kluku.

Máte taky něco , co jste takhle zapomněli?

Den kdy jsem byla na dně

16. dubna 2016 v 18:13 | Tkanice
Každý to občas zažije. Ten den, kdy vám to zrovna nesedne. Mně se to ale stalo v tu nejvíce nečekanou dobu a vlastně ani nevím proč toto. Bylo to ve dne, kdy končila škola a měli začít jarní prázdniny. Každý správný středoškolák by byl šťastný, že už si alespoň na pár chvil odpočine, ale já jsem chytla deprese. Nevím jestli to dokážu popsat, protože ten kdo je nikdy nezažil asi nebude vědět o čem to tady celou tu dobu blábolím. Zazvonilo a všichni se nadšeně hrnuli ven. Cestou na metro jsem ale nebyla schopna dát hlavu vzhůru. Prostě jsem měla oči zabořené do země a sledovala jen něčí boty, chodící přede mnou. Byla jsem smutná. Vůbec se mi nechtělo domů. Jen jsem si někam chtěla sednout a koukat do země. Zvedla jsem hlavu jenom, když jsem se koukala na semafor, jestli nenaskočí zelená a pak rychle do bezpečí dolů. Proč takovéhle stavy přicházejí? Je to vůbec normální? Asi ne co? A neměla bych s tím někam zajít? Takovéhle otázky se mi honili hlavou a jednu dobu jsem měla chuť se rozbrčet. Bylo to snad kvůli tomu, že končila škola? To je blbost ne? Sice jsem věděla, že se doma budu nudit, ale proč tohle? Něuměla jsem si to vysvětlit. Ani teď to nevím. Vím jen, že takovéhle stavy mě občas přepadnou a je lidně možné, že někdy přepadnou i tebe. Je na to jen jeden lék. Nevšímat si toho. Dát hlavu vzhůru, pustit si písničky a přetrpět to. Jeto jen jeden den. Týden to trvat nebude a pokud jo, opravdu by jste s tím měli někam zajít. Já s tím někam zašla. Chodím k psychiatrovi a nestydím se za to. Je docela strašidelné, kolik lidí v mém věku musí navšťevovat psychiatra, protože je na ně ten svět až moc velký. Jsem malá ano. Mám jen158 cm. Někteří se mi smějí a jiní říkají, že jsem roztomilá. Jak má, ale tento malý človíček přežít tak velký svět? Není to pro něj moc nebezpečné? Malé děti mají na pomoc rodiče. Koho mám ale na pomoc já?


Vaše Tkanice ;)

Motýlí bezstarostnost

19. září 2014 v 15:19 | Tkanice
Motýlí bezstarostnost? Takovej divnej název co? Proč ne. Mám fotky motýlů a ty se mi hodili do téma týdne. Proč mi připadají bezstarostní vlastně ani nevím. Jen často sním být motýlem. Starat se jen o šťávy z květů a o to aby jen nezačalo pršet. Lítat si kam chcete. Možná si teď říkáte, proč nechci být raději ptákem. Tohle je jasné: Co když bych byla třeba slepicí, umřít na maso není moc hezké a navíc moc létat byste nemohli...


A tučňákem? Ha je tam zima, i když tučňáci jsou fajn!! Další důvod proč chci být motýlem je, že jste něčím zajímaví. Třeba barvou, letem. Jak se líhnete, i svojí tajuplností, jakou je obklopen každý brouk, hmyzák nebo něco podobného. Tímto chci zdůraznit, že je to jenom úvaha, jaké by to bylo být motýlem... Nevěřím v to, že se do něj po smrti narodíme :) Každý znás jistě chtěl být zvířetem a je jedno jakým. Utíkáme tím pryč od reality a přemýšlíme... Představujeme si, jaké to asi je.




Vaše Tkanice :)

Zavislost na hudbě

17. srpna 2014 v 14:29 | Tkanice
Ahoj! Nevím jak vy,ale já jsem závislá na hudbě. Říkám zavislá, protože bez ní nedokážu přežít den a proto poslouchám toliko hudby. Ať jsem kdekoliv, dělám cokoliv nebo jedu kamkoliv, vždycky mám v uších sluchátka. A věřte mi, že se tak dají nádherně ignorovat lidi. Pokud jste taky tak závyslí na hudbě jako já, určitě Vám na mysl vystupují různá místa, či činosti, kde posloucháte hudbu. V autobuse,autě, při práci, když usínáte, když píšu tenhle článek, povídku, dokonce ikdyž si čtu. Jím, oblíkám se, připravuju se do školy a nebo píšu úkol. Jen tak když chci někoho naštvat svou nepřítomností a i když si s někým povídám, tak příjemná hudba v podtónu? Proč ne? Vlastně bys se toho dalo vymyslet spousty a spousty, ale o tomhle jsem ani nechtěla psát.
Ano miluju klavír a zvuk jejich kláves, dlouho bez hraní nepřežiju. Mám spoustu písniček, které chci hrát furt dokola a zpívat si je. Sháním si noty na klavír a když si můžu hrát a přitom si zpívat mojí oblíbenou písničku je to krása. Vlastně si hraju podle sluchu, ale to nezní tak hezky. Možná, že znáte jednu skupinu 30 seconds to mars. Je úžasná a já ji poslouchám snad furt. Jde z ní tolik energie!
Bohužel jsem nebyla na jejich koncertě, který měli celkem nedávno. Je z jejich konzertu taková energie. A písničky jsou tak krásně zpracované. Jistě máte taky svoje oblíbené písničky, skupiny. Možná dokonce taky 30stm. Tak se jich držte a zpívejte si je kde se jen dá!
Vlastně jsi jdu taky ještě něco pustit. Jako třeba nedávno jsem narazila na jednoho hudebníka, Ed Sheeran se jmenuje a jeho písničky se mi taaak líbili, že si je taky musíte pustit. Možná znáte od něj písničku- I see fire, protože je to písnička do filmu Hobbit, ale i třeba Give me love nebo SING, jsou úžasné a taky se Vám zalíbí.
Tak se možná potkáme na nějakém konzertě!
Vaše Tkanice :)

Láska k fotkobraní?

27. ledna 2014 v 20:38 | Tkanice
Ahoj. Ano takových lidí co milují fotografování je spousta. Já taky moc ráda fotím a znám i spoustu blogerů kolem mně. Byla by škoda fotky, které fotíte jen tak uložit na počítač a nic s nimi nedělat. Blog je na to velmi dobrý dokáže Vás zviditelnit a navíc máte aspoň nějakou jistotu, že vaše fotky někdo uvidí a třeba se i někomu zalíbí. Fotografa sen by potom byl ten, že chce, aby se i další, jistě nadaní lidé, vydali ven fotit, přírodu, zvířata, zátiší. Chceme, aby se fotografování stalo koníčkem i ostatních. Cítíme k dobře vyfotografované fotce stejnou lásku, jako když mi sami něco fotíme. Už jenom ta radost, když dostaneš pod stromeček foťák a vyfotíš první obrázek. Nebo když Vám někdo pochválí styl, či se přihlásíte do fotografického kroužku, pojmenujete foťák, vystavíte fotky v galerii, pokecáte s novými lidmi, kteří jsou nový a stále plní energie na focení, jako Vy. Jo láska k fotografování je krásná a super, když jí umíte využít. Proto je i tento blog. Je k tomu abych mohla ukázat co ve mně je a abych mohla prohlížet fotky Vaše. Ani nevíte, jak moc mě zajímá, jestli fotíte! Napište mi svůj blog! Ráda se kouknu a možná, že se mi Vaše fotky zalíbí a stanu se Vaší stálou návštěvnicí. Možná, že se Vám moje fotky nelíbí, ale to přece nemůže přemoci to nadšení, i když se občas někam ztratí. Máte rádi fotografování, jak já říkám fotkobraní? Nebo se raději jen tak pokoukáte na cizí krásné fotky? Pokud bych měla já odpovědět, tak se velmi ráda zatoulám na fotoblog a projíždím ho několik hodin a čerpám inspiraci. To je asi vše co jsem chtěla říct a nyní máte můj obdiv, že jste dočetli tuto smíšku blábolů až sem! Takže gratulacééé!!!!! Ale nyní k těm, kteří můj blog navštěvují pravidelně. Možná si vzpomínáte na moje nejkrásnější fotky a na hlasování. V blízké době se tu objeví článek s fotkou, kterou jste si vybrali, jako nejzajímavější, nejlepší, nejkrásnější a plus sem zveřejním jednu fotku, která se povedla vyfotit a myslím, že je celkem hezká! :D
Tak ahoj!
 
 

Reklama